Kdopak by si někdy v životě něco nepůjčil. Jako kluci autíčka a holky panenku, tak v pubertě třeba lechtivé časopisy. Nu a pak třeba stovku či dvě na cigárka, nebo na nějaké to pivečko. Naše hospodyně třeba tuhle pár vajíček a onde kilogram cukru, krupice, na buchty přece. Půjčovalo se, co svět světem stojí a začalo to asi již v pravěku, kdy si jeden člen tlupy od toho druhého vypůjčil kyj nebo oštěp a vydal se ulovit dva nebo šest mamutů k obědu. Ve středověku se už půjčovaly i peníze a v novověku také, protože už byly. Ten, kdo půjčil byl lichvář. Většinou nebyl moc oblíben, a tak se občas stávalo, že mu někdo z jeho dlužníků drobátko zakroutil krkem.

Peníze se půjčují i v dnešní době. Lichváři už vyhynuli, ani ne tak škrcením, ale změnou názvu. Staly se z nich instituce, ale nesmí se to říkat. Slovo lichva sice zůstalo, ale nikde v zákoně se neuvádí přesná procenta, aby to některé bankovní domy nenaštvalo. Každý ať to chápe, jak umí. Jenže, pokud chce člověk třeba bydlet a skutečně nemá kde, peníze potřebuje. Takže si je musí půjčit. Je-li mladý, nemá na dům našetřeno, ale neměl by stejně, i kdyby poctivě pracoval celý život. Tak je to u nás nastaveno.

Nuže například mladí chtějí bydlet a vědí, co to je hypotéka. Ale nevědí, co to obnáší. Nemají peníze, ale mají nadšení. To je ovšem hned po první návštěvě banky přejde, protože zjistí, že to není zase tak jednoduché, jak si to představovali. Mají totiž mobily na splátky, kterými platí i volací kredit. No a jednou na to zapomněli a zaplatili až po druhé upomínce. Netuší, že se tím dostali do registru dlužníků. A dozví se to právě v bance. Ta totiž rejstříky bedlivě zkoumá. Nebankovní hypotéka bez registru je poskytována společností, která ty registry zase tak ostře nebere. Takže u nich máte naději i vy, kteří jste se tam nechtěně ocitli.